Staří Egypťané kočky uctívali jako božstvo a věřili, že mají moc chránit člověka před zlem. Přítomnost kočky v domě znamenala požehnání. Nejposvátnější byly černé kočky chránící egyptské chrámy. Nálezy mumifikovaných kočičích těl a kočičích amuletů, například i v hrobech faraónů dokládají kultovní uctívání koček v Egyptě, kde měly i svou vlastní bohyni – Bastet, která byla zobrazována jako malá kočka se lví hlavou a později jako žena s kočičí hlavou. Vrchol jejího uctívání spadá do období kolem roku 500 před naším letopočtem. Bastet byla kromě jiného i bohyní vycházejícího slunce, měsíce, plodnosti a štědrosti. Poblíž chrámu ve městě Bubastis, jehož byla Bastet ochránkyní, bylo objeveno obrovské kočičí pohřebiště. Slunečního boha Ra vzývali Egypťané rovněž v kočičí podobě. Zabití kočky se trestalo smrtí a uhynulé kočky byly balzamovány. Egypťané nepovolovali vývoz koček z Egypta, ale díky fénickým obchodníkům se kočky přesto rozšířily do celého Středomoří. První doklady o kočkách v Evropě nacházíme na řeckých vázách z 5. století př. n. l.. V Řecku byla kočka dávána do spojitosti s bohyní Afroditou a Artemis, jejíž kult částečně splynul s kultem Bastet.
Kočka domácí byla domestikována také v Asii, asi 1000 let př. n. l. začal jejich chov v Číně a od začátku letopočtu také v Indii[3]. V Indii byla uctívána v podobě bohyně plodnosti Sasthi, v Číně byly pod ochranou buddhismu, byly spojovány s chudobou a zároveň měly mít moc před chudobou chránit. Z Číny také pochází pověra o tom, že černé kočky přinášejí smůlu[3].
Za vlády římského císaře Octaviana Augusta se dostaly kočky do Říma, kde se staly ozdobou salonů bohatých Římanů. Brzy však se dostaly i do nižších vrstev a římští legionáři si je brali na svá vojenská tažení na sever a tak se kočky dostaly i do Velké Británie. Do 10. století našeho letopočtu byly kočky považovány za hodné ochrany, za přinášející štěstí a v mnohých krajinách (Anglie, Skotsko) byl vydán zákaz jejich zabíjení včetně stanovení pokuty za zabití. Římané převzali kult bohyně Artemis; kterou nazývali Diana, ale ke kočkám zastávali spíše praktický přístup jako k lovcům hlodavců.
Další „kočičí“ bohyně je skandinávská bohyně čarodějnictví Freya, která vlastnila kočár tažený kočkami. Zvláštní vztah ke kočkám má Islám, prorok Mohamed měl totiž kočku jménem Muezza. Na začátku středověku se kočky dostaly z Číny do Japonska, kde měly za úkol ochraňovat zámotky bource morušového a chránit staré rukopisy v chrámech před potkany.
V Evropě se však pohled na kočku radikálně změnil s příchodem středověké inkvizice, kdy se vše, co předtím na nich lidé obdivovali (pružné pohyby, individualita a nezávislost) stalo podezřelým. Inkvizice vyhlásila kočku za posedlou zlými duchy, protože má v očích pekelný oheň, a za spojence čarodějnic a ďábla. V té době začaly být kočky upalovány spolu s čarodějnicemi, černá kočka se stala symbolem ďábla a například papežŘehoř IX. vyhlásil, že černé kočky chovají pouze církevní odpadlíci a vyhlásil je za ďábelská stvoření. Na konci 15. století další papež, Innocenc VIII., přikázal, aby byla společně s čarodějnicí upálena i její kočka. Pronásledování koček bylo na vrcholu za začátku 16. století, kdy byly kočky věšeny nebo upalovány v koších, kočky měly mít schopnost ovládnout mrtvé tělo a proměnit je v upíra [3]. Přes pronásledování koček ve vrcholném středověku používali námořníci kočky na svých lodích pro lov myší a krys. Takto se postupně kočky dostaly do Severní Ameriky, Austrálie a na Nový Zéland. S nástupem novověku se situace koček znovu obrátila a v období baroka se staly ozdobou salonů. Postupně se však obyčejná kočka jevila příliš obyčejnou a začalo její šlechtění. V 17. století se do Evropy dostaly první dlouhosrsté kočky z perské provincie Chorasán. Ze začátku byly všechny dlouhosrsté kočky nazývané angorské podle Ankary, dnešního hlavního města Turecka.
Systematický chov koček existuje v Evropě asi 150 let. První výstava koček se konala v Crystal Palace v Londýně v roce 1871[4]. Objevilo se na ní i několik exemplářů siamské kočky, v té době poprvé dovezené do Evropy. Výstavu zorganizoval spisovatel a malíř Harrison Weir, který také sepsal standardy a byl jedním z posuzovatelů. V roce 1887 byl v Londýně založen Národní klub chovatelů koček, který začal pořádat pravidelné výstavy. V roce 1895 byla uspořádána první výstava koček také ve Spojených státech.
Další organizace na sebe nenechaly dlouho čekat: roku 1898 byl ve Velké Británii založen Klub koček, o pět let později vznikla Asociace chovatelů koček, CFA. V roce 1910 přibyl Řídící výbor chovatelů koček (GCCF), v roce 1949Mezinárodní felinologická federace, FIFe, která je v současnosti hlavní organizací chovatelů koček v Evropě včetně ČR. Existuje však celá řada dalších chovatelských spolků.
Kočky domácí jsou si, navzdory dlouhému období domestikace, navzájem stále velmi podobné. Obecné rysy stavby těla jsou stejné - kočka má dlouhé tělo s relativně krátkými končetinami, krátký krk, poměrně širokou a krátkou hlavou a středně dlouhý ocas. V kohoutku je kočka vysoká asi 30 cm, délka těla včetně ocasu činí pak kolem 80 cm. Kocouři jsou větší než samice a váží asi 3,5 - 7 kg, hmotnost koček se pohybuje od 2,5 - 4,5 kg. Srst je obvykle krátká, rovná a přilehlá.
Existují tři základní tělesné typy koček: zavalitý typ, který se vyznačuje kratším a kompaktním tělem, hlubokým hrudníkem, širokou zádí, krátkou a kulatou hlavou s plochým obličejem a krátkými končetinami. Typickým plemenem tohoto typu je perská a exotická kočka a britská krátkosrstá kočka. Podobný je svalnatý typ, který se někdy zahrnuje pod typ zavalitý. Je pro něj typické dobré osvalení, delší končetiny než u předešlého typu a ne tak kulatá hlava a je nejčastějším tělesným typem kočky. Zcela odlišný je útlý typ, nazývaný též štihlý či orientální typ kočky. Kočky tohoto typu mají štíhlé tělo, protáhlou klínovitou hlavu a dlouhé nohy. Extrémní štíhlý typ je znakem současných siamských koček či orientálních koček.
Existují i názory, že zavalitý a svalnatý typ kočky je znakem potomků kočky divoké evropské, zatímco útlý typ pochází z kočky plavé[5]. Mezi jednotlivými tělesnými typy existují plynulé přechody. Některá plemena koček se díky selekci stavbou těla výrazněji odlišují, manská kočka je zcela bezocasá, japonský bobtail má ocas zkrácený a deformovaný. Americký curl a skotská klapouchá kočka se pak vyznačují změnami ušních boltců. Plemeno munchkin má zase geneticky zkrácené končetiny, podobně jako jezevčík, a stejně jako u nich se jedná o geneticky fixovanou chondrodysplazii. Občas se vyskytují také kočky s polydaktylií, které mají více než pět prstů na každé noze.
Kočka je především dokonalý predátor – má ostré smysly, dokáže se potichu plížit i vyvinout velkou rychlost a je vyzbrojena zuby a zejména drápy k usmrcení kořisti.
Hlava kočky je spíše široká a krátká, mezi jednotlivými plemeny však existují poměrně velké rozdíly v jejím tvaru: britské, exotické a perské kočky (obecně zavalitý typ) mají hlavu nápadně kulatou, evropská krátkosrstá, mainská mývalí kočka či turecká angora se vyznačují mírně protáhlejší hlavou, orientální kočky mají lebku velmi protáhlou. Ještě větší rozdíly jsou v nasazení uší či utváření stopu. Vždy jsou nápadné velké čelisti a oči.
Kočka je prstochodec, došlapuje na spodní plochy prstů, které jsou vybaveny měkkými polštářky. Na předních končetinách má kočka pět, na zadních čtyři prsty. Drápy jsou zatažitelné a při chůzi skryté v kožních záhybech. To kočce umožňuje tichý pohyb, který je důležitý pro úspěšný lov. Mimovolným důsledkem je fakt, že stopy kočkovitých šelem díky tomu lze snadno odlišit od stop šelem psovitých. Drápy na předních nohách si kočka obrušuje pravidelným škrabáním, zejména o dřevěné předměty (v přírodě to jsou hlavně stromy), zadní si okusuje.
Kůže kočky je kryta srstí, jediná neoststěná místa jsou nosní zrcátko, polštářky tlapek a bezprostřední okolí struků, genitálií a konečníku. Srst kočky je tvořena až 20 000 chlupy na centimetru čtverečním. U koček se vyskytuje několik typů srsti - krátkosrstá kočka má po celém těle krátkou a přilehlou srst, polodlouhosrsté a dlouhosrsté mají srst delší a zpravidla jemnější. V chovu ušlechtilých koček se udžují i mutace podmiňující zvlněnou srst, jakou mají kočky typu rex, drátovitou srst, která je plemenným znakem americké drsnosrsté kočky, či úplnou bezsrstost sphynxů. Dlouhosrsté kočky línají po celý rok, krátkosrsté pak hlavně na jaře, kdy se zbavují zimní srsti.
Na zbarvení srsti se podílí devět lokusů: A, aguti, který způsobuje nestejnoměrnou pigmentaci chlupu; B, který ovlivňuje plné černé zbarvení; C, který řídí plné zbarvení či odznaky; D, který řídí případné ředění barvy; I, inhibitor zbarvení chupu; O, lokus pro zrzavé zbarvení; S, lokus, který způsobuje bílou skvrnitost; T, který má na svědomí kresbu srsti; a konečně W, který způsobuje bílou barvu srsti. Kombinace těchto genů vytváří až 235 barevných variet domácí kočky.
Základními barvami srsti kočky domácí jsou černá, červená, čokoládová a skořicová, ředěním těchto barev vzniká modrá, želvovinová, lila a plavá. Bílá se za základní barvu nepovažuje, jde o nedostatek pigmentu. Výsledné zbarvení kočky je ovlivňováno také kresbou, která je tvořena interakcí alely A a T. Rozeznáváme čtyři druhy kresby: habešská, při které je srst na těle tvořena pískově žlutými chlupy s černými proužky, a která je typická právě pro habešské kočky, mramorovaná kresba, která je typická třemi hřbetními pruhy a oválnou kresbou na bocích těla, tygrovaná kresba a tečkovaná kresba, které je jediným povoleným zbarvením ocicatů a egyptských mau.
Působením genů albinotické série, které omezuje tvorbu pigmentu v srsti, kůži i oční duhovce, vzniká siamské a barmské zbarvení. Tělo kočky je světlé až bílé, na koncových částech těla (končetiny, ocas, uši) se pigment vytváří. Oči koček se siamským zesvětlením jsou vždy modré, oči barmských koček jsou jantarové. Křížením těchto dvou typů zbarvení vzniká jejich přechod, zvaný tonkinské zbarvení.
Dospělá kočka má 244 kostí a 512 svalů. Kostra kočky se skládá z lebky, páteře, žeber s hrudní kostí a kostí končetin. Spojení pákovité stavby zadních končetin a silných zádových svalů umožňuje kočce velice rychlý start a mohutné skoky, není však vhodné pro dlouhodobý výkon.
Velice pružnou páteř z volně spojených obratlů umožňující ohnutí těla prakticky o 180 stupňů tvoří 7 krčních, 13 hrudních a 7 bederních obratlů, kost křížová (ze 3 srostlých obratlů) a obvykle 20-26 obratlů ocasu. Lebka kočky je středně dlouhá, s dobře vyvinutou mozkovnou a silnými čelistmi.
Kočka domácí má úplný sekodontní chrup, který umožňuje potravu trhat, ale ne žvýkat. Mléčný chrup kočky obsahuje 26 zubů. Koťata se rodí jako bezzubá, zoubky se prořezávají 10-30 dní po narození. Výměna mléčného chrupu za trvalý probíhá obvykle od 3. do 6. měsíce věku. Trvalý chrup se skládá z 30 zubů, přičemž z horní čelisti jich vyrůstá 16, z dolní 14. Skus je klešťovitý, to znamená, že řezáky obou čelistí se dotýkají řeznými plochami. Při posuzování pravidelnosti skusu u šlechtěných plemen koček se povoluje tolerance 2 mm. Větší odchylky se označují za předkus či podkus a jsou nežádoucí. Vzhledem k možné dědičné podmíněnosti se jedinci s předkusem či podkusem vyřazují z chovu.
Kočka domácí má vynikající zrak, sluch i čich. Oproti člověku má sice menší zorné pole (205 stupňů oproti 220 stupňům u člověka), vidí však ostřeji a v šeru ji napomáhá tapetum lucidum, vrstva buněk nacházející se na cévnaté vrstvě za sítnicí, které odrážejí dopadající světlo. Tato schopnost způsobuje charakteristický zlatozelený svit, který lze v očích kočky za šera pozorovat. Na světle se kočičí zornice stáhne do úzké štěrbiny. Kočka zřejmě vidí barevně, v jejím světě je však nejdůležitější pohyb a barvy nehrají důležitou roli.
Kočky mají výborný sluch, čemuž napomáhají pohyblivé ušní boltce. Kočka domácí má schopnost přesně rozlišit, odkud daný zvuk vychází. Spodní hranice slyšení je asi 30 Hz, tedy stejně jako u člověka, horní hranice je pak asi o dvě oktávy výše než u lidského sluchu, 45 kHz[6]..
Nosní sliznice kočky obsahuje asi 200 miliónů čichových buněk[7]. Čich slouží kočce k nalezení kořisti, k orientaci v prostředí a ke komunikaci s ostatními kočkami. Kočka domácí má zachovaný Jacobsonův orgán, kterým může také přijímat určité pachy, jako jsou feromony vylučované říjícími kočkami.
Chuť je těsně spojená s čichem. Zajímavé je, že kočky nemají schopnost vnímat sladkou chuť.[8] Hmat je ze všech smyslů nejméně vyvinut. Nejcitlivějším místem na těle kočky je jazyk, dále čenich a tlapky. Na tlapkách jsou citlivé receptory vnímající vibrace, díky kterým může kočka zaznamenat i nepatrné chvění. Schopnost koček předpovídat zemětřesení je zřejmě dána právě touto citlivostí. Kočka domácí má dále na hrudních končetinách a na obličeji citlivé hmatové vousy, které ji umožňují orientaci i v naprosté tmě. Kočka je do značné míry necitlivá vůči vysokým teplotám - povrch rozehřátý na 44 °C již člověku připadá jako horký a dotyk vnímá jako bolest, kočka teplotu povrchu vnímá jako nepříjemnou až při 52 °C.
Kočka domácí je teplokrevný živočich, její vnitřní tělesná teplota je 38,0–39,5 °C, měří se obvykle v konečníku lekářským teploměrem. Koťata a mladí jedinci mají tělesnou teplotu trochu vyšší, dospělí kastráti naopak trochu nižší. Dechová frekvence zdravé kočky, v klidu při pokojové teplotě, se pohybuje od 20 do 30 nádechů za minutu, tepová frekvence se pohybuje mezi 110 až 130 tepy za minutu.
Je to tvor s krepuskulární aktivitou a přirozeně je nejaktivnější večer a v brzkých ranních hodinách. Denně prospí 12-16 hodin, přičemž platí, že útlý, orientální typ je aktivnější než zavalité typy. Kočky žijící divoce se dožívají v průměru 3 - 5 let, zatímco doma chované kastrované kočky až 15 let. Guinessova kniha rekordů uznává jako nejstarší kočku Creme Puff, která se narodila 3. srpna 1967 a v roce 2005 byla stále naživu. Na věk dožití kočky působí mnoho faktorů - její zdraví, výživa a i to, jestli chodí ven a vystavuje se tak nebezpečí úrazu. Podle statistik se kastrovaná zvířata dožívají delšího věku než nekastrovaná, které mají sklon více se toulat.
Většina koček pohlavně dospívá v 7. až 9. měsíci, kočky obvykle dospívají později než kocouři. U některých jedinců může dojít k pohlavní dospělosti už v 6 měsících věku, naopak u některých plemen, zvláště větších, dochází k pohlavní dospělosti až po jednom roce věku jedince. Časnější nástup stimuluje styk s již cyklujícími kočkami či kocoury. Protože kočky tělesně dospívají později, než dojde k dospělosti pohlavní, neměly by se nakrývat před dosažením alespoň 12 měsíců věku.
Kočky mohou mít dva vrhy ročně, v jednom vrhu může být až deset koťat. Kočka domácí je sezónně polyestrické zvíře, k říji dochází v průběhu celého roku vyjma zimy. Pouze v případě horkého léta může být říje omezená jen na jaro a podzim. Říje trvá u koček zhruba 7 dní, ale její délka může být u konkrétních jedinců velice variabilní (zpravidla se však vejde do 3–15 dnů. Období mezi jednotlivými říjemi může být pouze tři týdny až měsíc. Klasickými příznaky říje jsou neklid, protahování se, otírání se o nohy chovatele, nepravidelný a snížený příjem potravy a vytrvalé snahy uniknout ven za kocourem. Při silnějším pohlazení po zádech se většina koček staví do pářícího postoje (přední končetiny natažené vpředu, hrudník se dotýká země, pokrčené zadní nohy posunuté pod břichem a ocas nahoře nebo na straně). Kocouři v období říje projevují taktéž neklid, jsou více cítit a ve zvýšené míře značkují močí své teritorium.
Volně žijící kočky ohlašují říji močí a naléhavým voláním, na které často odpoví více kocourů. Kočka se otírá o předměty a válí se po zemi. Kocouři přilákáni pachem a volání říjící se samice bojují o právo se pářit. Někdy stačí jen ritualizovaná agrese, velmi často však dojde i k fyzické konfrontaci. S kočkou se často spojí jen jediný, nejsilnější kocour z celé skupiny, i když výjimkou není ani superfekundace, což je jev, při kterém je kočka během jedné říje oplodněna více kocoury a v jednom vrhu jsou koťata různých otců.
Když je kočka připravená k páření, dá to kocourovi najevo tím, že zaujme pářící postoj. Koitus trvá jen několik sekund a skončí násilným odstrčením kocoura kočkou, kočka může kocoura i napadnout. Během styku s kocourem teprve drážděním samičích pohlavních cest dojde k ovulaci (provokovaná ovulace). Nespáří-li se kočka, říjový cyklus se vrací zpět do proestru a další říje může nastat už za další týden.
U kočky může říje nastat i v průběhu březosti, kočka se může pářit a výsledkem je superfetace, kdy jsou v děloze kočky plody různého stáří.
Březost domácí kočky trvá přibližně 9 týdnů, fyziologická délka březosti počítána od krytí se pohybuje v rozmezí od 56 do 71 dní[9], průměrně 65 dní.
Březí kočky bývají klidnější a přijímají více potravy. Prvním příznakem březosti je ztmavnutí struků, které se objeví za 2-3 týdny po krytí. V druhé třetině březosti je u většiny koček vidět zvětšené břicho a slabiny. Mléčné žlázy bývají zvětšené a překrvené, patrné v srsti. V poslední třetině březosti je, zvláště při větším počtu mláďat, břicho nápadně zvětšené. Již kolem 26-30 dne březosti je možná diagnostika pomocí ultrazvukového vyšetření kočky. U koček, které se sice pářily, ale nezabřezly, se totiž může objevit falešná březost, pseudogravidita, která věrně připomíná březost skutečnou. Tento stav je způsoben tím, že došlo k ovulaci a hormonální vyladění organismu odpovídá skutečné březosti, ale bez přítomnosti plodů v děloze. Místo porodu končí říjí, která nastane v době očekávaného porodu nebo dříve.
V posledních dnech před porodem dochází k výraznému zvětšení mléčných žláz, uvolnění pánve a ke zduření vulvy. Kočka může být neklidná, vyhledává tmavá a tichá místa k vrhu. Délka porodu je individuální a záleží mimo jiné na velikosti vrhu, může trvat až 24 hodin[10]. Obyčejně se rodí 4 až 6, ale také až 10 koťat.
Koťata se rodí slepá a hluchá, osrstěná. Hmotnost se pohybuje okolo 57-114 gramů[11]. Koťata mají hned po narození vyvinutý čich a hmat, tyto dva smysly používají k nalezení bradavky matky.
Hned po porodu se matce začne vylučovat mlezivo (kolostrum), první potrava pro novorozená koťata. Teprve později jsou koťata krmena mlékem. Kočičí mléko je albuminové, neobsahuje kasein a jen malé množství laktózy, proto je kravské mléko jako náhradní potrava pro koťata nevhodné a nebezpečné. Náhradním řešením pro krmení koťat, která ztratila matku, jsou specializované mléčné náhražky nebo v nouzi kondenzované mléko (Tatra), ředěné vlažnou vodou.
Koťata podporují produkci mléka masírováním okolí bradavek („mléčný krok“) a předením. Silnější jedinci obvykle vyhledávají přední páry bradavek, v nichž je produkce mléka intenzivnější. Pijí několikrát denně, zbytek času prospí. Kočka koťatům masíruje břicho, anální otvor a genitálie, čímž podporuje vylučování moči a trusu. Koťata sama ještě nejsou schopna samostatného vylučování. V tého fázi koťata rychle rostou a po týdnu by měla zdvojnásobit svojí porodní váhu.
Koťata otvírají oči kolem 10 dne věku. V té době váží okolo 200 gramů. Začínají vnímat svoje okolí a aktivně ho prozkoumávat. Učí se pohybovat se a od třetího týdne se objevují první hry, při kterých se učí běhat, skákat, plížit se a lovit, koťata poznávají okolí. Na konci prvního měsíce věku váží okolo 300 gramů a začínají se sama čistit. V tomto období je chovatel může začít přikrmovat. Koťata jsou čistotná a už v tomto věku se mohou naučit používat kočičí toaletu.
Období mezi pátým až sedmým týdnem je důležité pro socializaci koťat. Koťata si vytváření vztah k vlastnímu druhu a k druhům, se kterými přicházejí do styku. Koťata, která v tomto období neměla kontakt s člověkem, se budou lidem celý život vyhýbat a nikdy z nich nevyrostou přítulné kočky, na rozdíl od koťat, která měla v tomto období možnost socializace na člověka. Ve věku deseti týdnů už jsou koťata vůči novým věcem obezřetnější a jejich povahy jsou plně vyvinuté.
Ve třech měsících jsou již plně odstavená. Dvanáct týdnů věku je u ušlechtilých plemen koček doporučený věk odběru koťat a jejich prodeji novému majiteli. V tomto věku jsou koťata velmi hravá a učí se sociálnímu chování. Ve volné přírodě, kde koťata zůstávají s matkou, ji následují při každodenních činnostech a učí se samostatně lovit. Okolo pátého měsíce věku dojde k výměně zubů.
Po dosažení pohlavní dospělosti vyniknou pohlavní rozdíly mezi kočkou a kocourem. Kocour bývá větší, má širší krk a větší hlavu. Kočky bývají menší a jejich hlava má tvar trojúhelníku (záleží však na plemenu). Nekastrovaný kocour je teritoriální a svůj revír si značí močí a otíráním se o předměty. Ze svého teritoria vyhání vetřelce. Na rozdíl od kočky se toulá a při hledání samice v říji může strávit několik dní mimo domov. Revír nekastrovaného kocoura je asi třikrát větší než teritorium nekastrované kočky. Kočky nesnášejí změnu prostředí a nerady cestují, při hrách ale nejsou tak agresivní jako kocouři. Po kastraci se však značná část povahových rozdílů mezi kocourem a kočkou ztratí.
Kastrace koček je jediný spolehlivý způsob, jak u koček chovaných v bytě eliminovat říji a její projevy (rozstřikování moči, hlasové projevy), a jak u divoce žijících koček nebo koček s výběhem zamezit produkci nežádoucího potomstva. Kastrované kočky mají větší průměrnou délku života, drží se více doma, jsou přítulnější, mazlivější a klidnější. Není pravda, že kastrovaná kočka ztratí schopnost lovit myši, tloustnutí kastrátů je spíš než přímý důsledek kastrace následkem sníženého energetického výdeje jedince. Kastrace se kromě koček chovaných doma používá také na kočky volně žijící venku.[12][13]
Ovariohysterektomie je kastrace koček, samic. Jedná se o chirurgické odstranění vaječníků, vejcovodů a dělohy. Zákrok se provádí v narkóze a kočka se po ní zotavuje několik dní. Kastrace kočky vede k odstranění všech doprovodných projevů řije, kočka už nikdy nebude mít koťata. Kastrace je spolehlivou ochranou proti nemocem pohlavních orgánů (pyometra, rakovina dělohy aj.), výzkumy ukazují, že výrazně zmenšuje riziko výskytu rakoviny mléčné žlázy. Existuje alternativní řešení kastrace, a to sterilizace. Ta spočívá v podvázání vaječníků; sterilizace však neovlivňuje hormonální hladinu, kočka stále bude mít říji, i když nebude moci zabřeznout. Sterilizace také nemá žádný efekt jako ochrana před rakovinou. Současně může dojít i ke vstřebání podvazujícího materiálu a tím obnovení fertility kočky.
Orchiektomie je kastrace kocourů. Jde o chirurgický zákrok, při kterém se odstraní varlata, nadvarlata a část chámovodu. Tento zákrok by se měl provádět až v pohlavní dospělosti kocoura, ve věku kolem jednoho roku. Brzká kastrace může vést ke tvorbě močových kamenů, protože močová trubice neměla čas se pořádně vyvinout a rozšířit. Také může dojít k nevyvinutí sekundárních pohlavních znaků, které odlišují kočku od kocoura (větší vzrůst, tzv. kocouří hlava).
Vzhledem k relativní jednoduchosti zákroku je kocour do 24 hodin po kastraci v původní kondici. Do dvou měsíců po kastraci je však ještě schopen zplodit potomstvo, protože při kastraci nedojde k odstranění všech spermií z vývodných pohlavních cest. Kastrace odstraňuje nežádoucí projevy říje jako toulání se, vyhledávání koček v říji, značkování teritoria a upravuje intenzivní zápach moči. Kastráti jsou klidnější a raději se zdržují doma, nemají potřebu bojovat o teritorium či kočky. V přechodném období, kdy kocour už začíná značkovat, ale není ještě dost starý na kastraci, se dá použít lék Androcur, který tlumí pohlavní pud.
Díky šlechtění (plemenitbě, chovu) vznikla celá řada jednotlivých plemen kočky domácí, která se navzájem liší nejenom barvou srsti, její kvalitou ale i stavbou těla, velikostí a barvou očí i povahovými vlastnostmi. I v současné době vznikají nová plemena koček. Šlechtění koček si vyžaduje znalosti o daném plemeni (znalost uznaného standardu vyhlášeného FIFe, případně jiných organizací, které dané plemeno uznávají. Zároveň je třeba být členem nějakého klubu chovatelů, který svými vnitřními předpisy usměrňuje pravidla chovu koček s průkazem původu.
Do chovu jsou v dnešní době připuštěni pouze jedinci odpovídající platnému standardu. To, zda jedinec standardu odpovídá, určí na výstavě posuzovatel. Každá základní organizace chovatelů koček stanoví ve svých předpisech chovatelům určitá práva a povinnosti, specifikuje zásady plemenitby daného plemene, které chovatel musí dodržovat a taktéž určuje podmínky, po jejichž splnění je možné jedince zařadit do chovu (určuje kolik a jakých výstav s jakým hodnocením musí jedinec absolvovat, jaký musí být jeho zdravotní stav a věk atd.) Na dodržování těchto předpisů dohlíží poradce chovu (zkušený chovatel, který má pravomoc vystavovat příslušné dokumenty, pomáhá jednotlivým chovatelům a dohlíží na jejich činnost).
V současné době se často hovoří o takzvaném týrání chovem – což je situace, kdy se u zvířat přešlechťují nekteré fyziologické znaky do té míry, že zvířatům znemožňují normální život. Jedná se například o perské kočky a další exotické kočky, které mají na základě deformovaného nosu a tlamy dýchací potíže. Toto týraní není doposud právně zakázáno a je tudíž na jednotlivých chovatelských organizacích, jak se k tomuto problému postaví.
čloevropská a asijská kočka stepní. První kočky se do blízkosti lidí dostaly před 10 - 12 tisíci lety, v době, kdy začaly vznikat první trvalá lidská sídla, ale až z doby před 8000 lety pocházejí první důkazy existence ochočených koček, a to z dnešního Turecka (oblast Anatolie) a z Kypru[3]. Kolem roku 3000 př. n. l. se kočka stala významnou součástí života ve Egyptě, dokladem jsou obrazy koček na stěnách hrobek, sošky koček a jejich mumie. Pro zemědělce měla kočka obrovský význam jako lovec hlodavců, kteří ohrožovali skladiště obilí a potravin.
egyptská socha kočky
Pompejská mozaika zobrazující kočku
[editovat] Popis
Mainská mývalí - příklad svalnatého typu
Siamská kočka - příklad útlého typu
[editovat] Anatomie
Kresba lebky kočky domácí
[editovat] Smysly
Odražené světlo způsobuje zlatozelený svit kočičích očí
[editovat] Fyziologie
Termografický snímek kocoura
[editovat] Rozmnožování
Kočka s koťaty
[editovat] Říje
Páření
[editovat] Březost a porod
Kotě procházející porodními cestami kočky
[editovat] Koťata
Tři dny staré kotě
Krmení kotěte pomocí injekční stříkačky
Druh mléka
Voda (%)
Tuk (%)
Bílkoviny (%)
Sacharidy (%)
Popel (%)
Lidské mléko
87
4,8
1,5
6,4
0,3
Kočičí mléko
82
3,3
9,1
4,9
0,6
Kravské mléko
88
3,7
3,2
4,7
0,7
[editovat] Kočka nebo kocour
[editovat] Kastrace
[editovat] Ovariohysterektomie
[editovat] Orchiektomie
[editovat] Plemena kočky domácí
[editovat] Nemoci koček
[editovat] Virové a bakteriální nemoci a plísně